V některých statích Hledání jsem se pokusil ukázat, že prozaický text či poetický text je program. Domnívám se totiž, že pojem "program" není v této oblasti jen navíc vymyšlené, a tedy zbytečné slovo, nýbrž že je to označení, které postihuje podstatu struktury některých lidských výtvorů, například artefaktů. Pro ilustraci tohoto faktu, jak jej po mém soudu reflektuje Ivan Jefremov ve své knize Mlhovina v Andromedě (česky Praha 1960, Mladá fronta, Kapka, sv. 35) pro sochu a obraz, uvádím následující dva citáty z jeho textu. Oba vedle toho, že postihují popisované artefakty jako program, jsou zřejmě právě proto zároveň výrazným příkladem výstavby literárního textu jako programu.
S. 103-104:
Tmavé skály se nahoře sbíhaly a tvořily lomený oblouk, pod nímž stála socha gigantického koně. Ani jediná vodní řasa nebo škeble nelpěla na jeho lesklém povrchu. Neznámý sochař chtěl hlavně vyjádřit sílu. Zvětšil přední část trupu, neúměrně rozšířil úžasnou hruď a vysoko zvedl ostře ohnutou šíji. Levá přední noha trčela ve vzduchu, doslova nastrkujíc divákovi kulatý kolenní kloub, zatímco ohromné kopyto se téměř dotýkalo hrudi. Tři zbývající nohy se snažily odrazit od země, takže obrovitý kůň se skláněl nad divákem, jako by ho zamačkával pohádkovou mocí. Na příkře ohnuté šíji vystupovala hříva jako ozubený hřeben, hlava se takřka opírala o hruď a oči pod skloněným čelem plnila nenávistná zloba, která se odrážela i v malých přisedlých uších kamenné obludy.
S. 110:
"Obraz je prostý: před stepní pahorkatinou, v žáru oslepujících slunečních paprsků, při kraji strašného pralesa jde černá dívka. Na polovinu obličeje i pevného, jakoby z kovu ulitého těla, jí dopadá zářivé světlo, zatím co druhá polovina tone v průhledném, leč hlubokém polostínu. Vysokou šíji zdobí bělostné zvířecí zuby, krátké vlasy jsou na temeni svázány a přikrývá je věnec z ohnivě červených květů. Pravou ruku má zdviženu nad hlavu a odhrnuje z cesty větve stromu, levou shazuje s kolena trnitý stonek. V nedokončeném pohybu těla, ve volném vdechnutí i silném vzmachu ruky cítíme bezstarostnost mládí, které splývá s přírodou v nerozlučný celek, věčně proměnlivý jako tok bystřiny. Tato jednota se projevuje jako poznání, jako intuitivní zaříkávání světa… V tmavých očích, které se přes moře modravé trávy upírají do dálky k téměř neznatelným obrysům hor, je zřetelně vidět neklid, očekávání těžkých zkoušek v novém světě, který se před mladou dívkou právě otevřel!"